Rychlá a nenáročná zkušební metoda, kterou se stanovuje rázový modul deformace hutněné vrstvy.
Rázová zatěžovací zkouška se většinou využívá pouze pro orientační posouzení účinnosti procesu hutnění.
Provádí se podle ČSN 73 6192 zařízením lehká dynamická deska (LDD).
Výhodou této metody je, že ji lze aplikovat i ve stísněných podmínkách, např. v hlubších úrovních zásypů stavebních rýh pro kanalizaci, vodovody, atd.
Pro interpretaci výsledků rázové zatěžovací zkoušky je nutné korelovat naměřené hodnoty s hodnotami ze zkoušek, provedených na totožné vrstvě, standardní metodou (např. statickou zatěžovací zkouškou).
Standardní "přímá" zkušební metoda, založená na stanovení dosažené objemové hmotnosti zhutněné vrstvy (u soudržných zemin) nebo její relativní ulehlosti (u nesoudržných, např. písčitých zemin) podle ČSN 72 1010.
Pro interpretaci výsledků zkoušek je nutné předem na dané zemině provést laboratorní zkoušku zhutnitelnosti Proctor standard (soudržné zeminy) nebo zkoušku minimální a maximální ulehlosti (nesoudržné zeminy).
Při stanovení míry zhutnění D se jako doplňující parametr, určující kvalitu zhutněné vrstvy, vyhodnocuje vlhkost zeminy W a vlhkostní rozdíl vzhledem k vlhkosti optimální podle zkoušky Proctor standard.
Nevýhodou zkušebních metod, založených na stanovení parametrů D a ID je jejich časová náročnost.
Stanovení vlhkosti se provádí podle ČSN CEN ISO/TS 17892-1.
Kontrolní stanovení vlhkosti W zhutněné zeminy a její porovnání s vlhkostí optimální Wopt, podle předem provedené zkoušky zhutnitelnosti Proctor standard, se využívá zejména při stavbě vysokých násypů ze soudržných, hlinitých nebo jílovitých zemin.
Dodržením vlhkosti hutněné zeminy v mezích, stanovených normou nebo příslušnou projektovou dokumentací, se zejména zamezuje nepřípustným následným deformacím zemních těles násypů/zásypů v důsledku dodatečné konsolidace zemin, spojené s jejich sedáním nebo naopak bobtnáním.